Hlavní stránka > Studentské
časopisy >
 Marsyas
ročník 5 (1997/98), číslo druhé
Mám tuhle školu rád
František Koukol
Hned na začátku bych chtěl vyvést z omylu ty, kteří se snad domnívají, že autorem
tohoto textu je náš pan ředitel, který se chce ještě před svým odchodem svěřit
studentům, jak má tuto doposud svou školu rád. Omyl, pan ředitel to nebyl. Nebyl
to ani žádný člen profesorského sboru, i když se může stát, že tu za pár let
budu učit nebo dělat ředitele. Vraťme se však zpátky k tomuto mému příspěvku.
Tento článek je velmi hlubokým, upřímným a dojímavým vyznáním mých citů, které
chovám k této škole. Mnozí z vás asi již podle názvu poznali, že mé, již zmiňované
city, jsou veskrze kladné a přátelské. Rád bych ještě jednou zdůraznil, že vše
je myšleno upřímně, skutečně to tak cítím. Napsat tento článek jsem se rozhodl
i s vědomím, že mnoho studentů mé city nepochopí a nesdílí, ale také s vědomím,
že jsou mezi vámi tací, kteří v něm najdou alespoň malý odlesk vlastních pocitů
a názorů. Rád bych připomněl, že i na školu si může každý udělat jakýkoliv názor
a já se za veřejnou interpretaci toho svého nestydím, spíše naopak, a proto
budu raději vystupovat pod svým pravým, i když lehce pozměněným, jménem. Na
úplný závěr svého úvodu bych rád napsal, že tímto svým vyznáním nesleduji žádné
prospěchářské cíle a snahy. Děkuji všem čtenářům, kteří to dočetli až sem a
doufám, že i nadále zůstanou mému eseji věrni.
A nyní tedy začněme. Na této škole právě dožívám svou sedmou a bohužel i poslední
sezónu. Za svého pobytu tady jsem nijak nerozšířil obsah svého trestního rejstříku,
ač mnohokrát bylo skutečně namále. Kromě této jistě úctyhodné skutečnosti jsem
za svého působení zde zažil renovaci interiéru i exteriéru jak školy, tak i
profesorského sboru, osobně jsem svou školu a zemi "reprezentoval při dvou zahraničních
výměnách, zúčastnil jsem se nepočítané školních exkurzí, výletů a sportovních
kurzů. Za mé přítomnosti byla tato škola postižena chřipkovou epidemií i návštěvami
mnoha inspekcí a inspektorů. A i po takovýchto zážitcích musím přiznat jistý
smutek a melancholii při pomyšlení, že to v mém případě letos skončí. Mám totiž
tento ústav docela rád, ale samozřejmě tomu tak nebylo vždycky. Mé city se rodily
pomalu, ale o to jsou hlubší a niternější.
Víte, když jsem začal do této školy chodit, asi by mě nikdy nenapadlo, že
tohle někdy napíšu Byly tu ke mě sice všichni hodní, učitelé spravedliví a starší
studenti z větší části neteční, tedy zdálo by se: žádný důvod k nespokojenosti,
ale tehdy to pro mě byla pořád škola, největší nepřítel a zlo pro žáka či studenta.
Jak tak jdou roky, začínáte chápat proč do školy chodíte, sice se stále nudíte,
ale máte pro sebe alespoň relativně rozumný důvod. No, ale když se váš pobyt
tady blíží kvapem ke konci a všichni vám to dávají znát, tak si uvědomíte "
já nechci," zjišťujete, že i ten nudný monotónní život je vcelku veselý, zajímavý
a hlavně hodně pohodlný. Jo, ale vše končí tehdy, kdy zjišťujete, jak je to
hezké.
Nemám tuhle školu rád jako budovu a ani jako instituci. Mám jí rád jako místo.
Mám rád ty lidi uvnitř, pocit, když stojíte celou velkou přestávku frontu u
školního bufetu a když už to vypadá, že byli obslouženi všichni ti, co stáli
před vámi nebo se před vás nějak záhadně dostali, tak uslyšíte ten uchu lahodící
zvuk školního zvonku, který vás zve na další skvělou hodinu, kterou zrovna u
vás učí nějaký báječný a inteligentní profesor. Kde jinde člověk zažije pocit,
když čeká půl hodiny v 20° mrazu, než naše báječná paní školnice otevře naší
neméně báječnou školu. Ten pocit nic nenahradí mi. Naše škola je jedinečná a
my jsme tomu rádi. Jedinečné jsou ty kouzelné postavičky, co brouzdají chodby
naší svatyně, ať mají původ studentský či profesorský. Jedinečné jsou vůně linoucí
se z různých kabinetů, laboratoří, tříd, sboroven a v neposlední řadě ze skříněk
a záchodů. Ó, jak jedinečná je chuť nezapomenutelných párků ze školního lahůdkářství,
jak jedinečná je kvalita okopírovaných stránek na školní kopírce. A jak bych
mohl vynechat náš jedinečný přední vchod a jak bych mohl zapomenout na geniálně
vyřešený zadní východ. Musíme však vzpomenout jedinečné skupinky studentů kouřících
na pánských toaletách nebo osedávající topení, křesla či podlahu po celé škole,
jedinečná je skupinka hráčů stolního tenisu, jejíž někteří členové této hře
tak propadli, že ani nezaznamenali, že pro trvalou neúčast na hodinách byli
ze školy vyhozeni. To vše a ještě mnohem víc je součástí koloritu naší školy,
školy milované i nemilované, školy pro někoho provinční, ale školy, která se
pro mnoho z nás stala druhým domovem. Školy, kde jsem nalezl přátele i nepřátele
na celý život. Školy, kde jsem poprvé přišel do styku s počítači, ale také například
s drogami. Poznal jsem zde cenu vzdělání, ale také cenu dobře udělaného taháku.
A kde jinde bych také mohl být poprvé okraden. Je jasné, že jsem zde nepoznal
pouze svět z té hezčí strany, ale zároveň mohu čestně prohlásit, že doba mého
studia na této škole bude patřit k nejkrásnějším etapám mého života a zároveň
vím, že tato doba bude nejkrásnější i pro tuto školu Myslím, že jsme si oboustranně
vděční.
(Moje socialistické dětství)
Jan Atkinson
Polovina lidí v České republice se domnívá, že komunistický režim byl lepši
než ten současný. Já nemohu jejich názor objektivně posoudit, neboť revoluce
mne zastihla coby devítileté děcko, ovšem z útržků vzpomínek vylovených z hloubi
mé paměti vyplývá, že to byl věk vskutku osvícený a po všech stránkách hodný
obdivu. Jsem přesvědčen, že rovněž mnozí z vás, alespoň ti starší, si rúto zářnou
epochu našich dějin dobře pamatují a dají mi za pravdu.
Dnes například často slýcháme, že mládež nemá žádnou morálku, nadměrně kouří,
fetuje, konzumuje alkoholické nápoje, navštěvuje pochybné podniky a vůbec se
věnuje nezřízenému životu. To dříve nebývalo. Komunistická strana zřizovala
různé pokrokové organizace, jmenovat zaslouží zejména Pionýr a SSM (Socialistický
svaz mládeže), do nichž uvědoměle vstupovali téměř všichni mladí lidé Odměnou
jim byla možnost socialistického vyžití a různé klubovní činnosti. Rovněž směli
nosit rudé šátky a jiné atributy, které jim nečlenové tuze záviděli. Tito odpadlíci
a nepřátelé socialismu byli vyčleněni ze společnosti a označeni za méněcenné.
Pionýrská organizace připravovala dětem bohatý zábavný program, jako například
soutěže ve sběru papíru, setkání s dělníky nebo výroba nástěnek. Na schůzkách
a výpravách však bohužel někdy docházelo i ke smutným a politováníhodným událostem.
Dokladem byly opakované zlomeniny nohou pionýrské vedoucí, které si tato sympatická
šedesátiletá soudružka přivodila pádem ze stromu. Přesto byl kladný vliv těchto
organizací na mládež značný a proto není divu, že při takových možnostech seberealizace
nikoho nenapadly žádné pokleslé a nemravné myšlenky.
Škola učila žáky milovat svou vlast, Komunistickou stranu a Sovětský svaz.
Při různých svátečních příležitostech, jako byl Den horníků nebo výročí Vítězného
února, šla celá škola do kina. Všichni zde dojatě a se slzami v očích vyslechli
Československou státní hymnu a hymnu Sovětského svazu. Následoval projev soudruha
ředitele a potom se již všichni těšili na hodnotný film, většinou sovětský s
válečnou tématikou. Snímek se všem tak líbil, že již notnou chvíli před koncem
panoval v sále ruch, jak se každý svěřoval se svými uměleckými prožitky sousedovi.
V této době bylo rovněž nutné učit děti bránit se útoku proradných západních
agresorů. Za tímto účelem se čas od času konalo takzvané branné cvičení. Akce
probíhala tím způsobem, že se všichni žáci, vybaveni pláštěnkami, rukavicemi,
šátky a švihadly vydali na pochod za město. Cílem bylo většinou bývalé dobříšské
popraviště Na kole, rybník Bzdinka či jiné kulturně pozoruhodné místo. Cestou
se hrály různé zábavně poučné hry, například "bomba.". Její pravidla spočívala
v tom, že když učitel zvolal zmíněné slovo, musel každý co nejrychleji zalehnout
do úkrytu, kterým byl nejčastěji příkop (hra byla oblíbena zejména po dešti).
Nejdůležitější součástí branného cvičení byl pochod v proti-atomovém obleku
(pláštěnka, gumáky a na rukou gumové pytlíky) a jeho odborné svlékání. Snem
každého z nás bylo zkusit si i plynovou masku, což bylo umožněno pouze nejpilnějším
pionýrům. Ze cvičení jsme se vždy vraceli plni nadšení a nových zážitků.
Přátelskou náladu ve společnosti posilovalo také družné oslovení "soudruhu
(soudružko)", kterým se mezi sebou titulovali všichni dospělí a dokonce i žáci
tak směli říkat svému učiteli. Jak toto oslovení kontrastuje s dnešním "pane
(paní)", které v nás vzbuzuje pocit jakési povýšenosti jednoho člověka nad druhým.
Toto slovo dříve patřilo pouze do slovníku různých buržoazních a vykořisťovatelských
živlů. Ve výčtu výhod socialistického zřízení bych mohl pokračovat ještě dlouho,
ale myslím si, že k oprášení vašich vlastních dobrých zkušeností to stačí. Jsem
rád, že počet uvědomělých lidí roste i na naší škole -dokladem je třeba povedená
agitační scénka sexty, která byla na Vánoční akademii téměř nejlepší.
Peklo v nebi
Laddie Lazar
Stojí-li nám na cestě moře, naskýtají se většinou pouze dvě možnosti, jak
tuto překážku překonat. Vez-mu-li v úvahu, nezměrné množství vody, nevypočitatelnost
počasí, nepřátelská americká plavidla, piráty (ty snad uklidní Blesk z ráje),
žraloky, kteří si troufnou i na velkou zaoceánskou loď, a pochybnou kvalitu
navigačních přístrojů, jeví se plavba po moři jako výsměch zdravému rozumu.
Bohužel díky embargu uvalenému zeměmi bývalé RVHP na členy EHS se západní státy
zcela finančně zhroutily, tudíž nebyly sto překlenout moře pevnými mosty, anebo
je podkopat v podobě klimatizovaných tunelů. Zbývá tedy skutečně jen druhá a
poslední možnost - pohyb letmo. Let, a to nejen přes oceán, pro ty, kteří ještě
neměli možnost vychutnat si tuto hrůzu, je takovou etapou lidského života na
kterou se nezapomíná. Zvláště tehdy, když se člověku nepodaří včas se uvést
do stavu lhostejnosti pomocí letuškami hojně nabízeného alkoholu. Zejména začátečníkům
bych toto doporučoval ještě před nastoupením do tohoto pekelného stroje. Následující
řádky budiž svědectvím, vzpomínkou a hlavně varováním pro všechny neletce, kteří
se v budoucnu chystají překonat nějakou "louži", či jakýkoliv úsek své cesty
způsobem pro člověka tak cizím, jako je let.
Vibrace a temné hučení motoru znamená, že pilot dostal všechna možná povolení
a chystá se vzít věc rázně do svých rukou. Jaké pak nastane překvapení, když
úsměvem překypující letuška přijde požádat několik pasažérů, aby si přesedli
na dobu letu ze zadní části doprostřed a letadlo stejně nevzlétne. Prostě jen
projede startovací dráhou, na jejím konci stáhne motory a vrátí se zpět tam,
odkud před několika desítkami vteřin startovalo. Málomluvný kapitán na náladě
nepřidá strohým konstatováním, že došlo k poruše elektroinstalace, ze které
se později k všeobecnému překvapení vyklube málem kompletní výměna elektrického
generátoru. Těsně před druhým pokusem o vzlet přišli prozíraví meteorologové
na tu skutečnost, že nad mraky mrzne, a tak horda již nepříčetných letištních
mechaniků do nádrže naleje něco létacího fridexu. Pak následovala stará praktika
s přesedáváním a ejhle! Ocelový kolos se drápe do nebes. Pokud turbulence hází
s letadlem, jako polní cesta s trabantem a navíc vás trápí vědomí, že veškeré
řízení "iljušina" je technická záležitost, ani nevychutnáte vábné krmě nevábných
chutí. Když vás hlad k tomuto činu konečně dožene a zaboříte plastikovou lžičku
do plastikové brambory, zjistíte, že školní jídelna je proti té letištní učiněný
hotel Intercontinental. A to se může ještě stát, že této chyby zalitujete ještě
jednou, právě před aktem přistání, kdy, zatímco ostatní spolucestující budou
sedět zabořeni hluboko do svých sedaček, vy budete blednout v malé kabince zmítáni
žaludečními bolestmi a nejistou rukou pilota, snažícího se, ačkoliv je skoro
tma a on trpí šeroslepostí - měl se dát do JAGu, navést stroj na správnou přistávací
dráhu. Když se vám přistávací dráha a vlastně celá Matička Země ukáže po vyletění
z mlhy padesát metrů pod vámi, podvědomě se vám vyline z úst výkřik hrůzy a
běsu, silně připomínající Tarzana. Budete-li mít štěstí, bude tento výkřik naprosto
zbytečným. Může se však stát, že do vás narazí malá česna s pilotem právě postiženým
srdečním záchvatem a udělá vám do letadla díru. V tom případě doufejte, že na
palubě bude nějaký hrdina a zastoupí mrtvého pilota. Pokud ne, modlete se.
Po absolvování takového letu (já bohudík patřil k té šťastnější polovině zákazníků
leteckých společností a šťastně jsme přistáli na pomocném letišti Dlouhá Lhota)
člověk skutečně ocení zemskou přitažlivost a k bungee-jumpingu bez lana hledí
s důvěrou kojence.
(Autor nikdy neabsolvoval žádný let u žádné české. evropské ani americké
letecké společnosti. Autor nikdy neviděl filmy: Letiště, Blesk v ráji, JAG,
Tarzan. Jakákoliv podobnost se skutečností je tedy neúmyslná a čistě náhodná.)
|
50
let Gymnázia Karla Čapka Dobříš
