50
let Gymnázia Karla Čapka Dobříš
Hlavní stránka > Škola
> Ředitelé >
Na školu v Dobříši, byla to tehdy zrovna jedenáctiletka, jsem nastoupil v roce 1958 jako čerstvý absolvent vysoké školy. Byl jsem plný ideálů jednak pedagogických, ale i politických, protože na vysoké škole, kde jsem studoval, byly neuvěřitelně demokratické a svobodomyslné poměry. V nich jsem prožil první studentské bouře, první majálesy a maďarské události roku 1956. Po příchodu na Dobříš jsem během několika týdnů samozřejmě narazil na realitu politického prostředí dožívajících padesátých let. Slepý ateismus, krutá třídní politika, projevující se pokusy vylučovat žáky ze studia nebo jim studia znemožnit, všechno to vyvrcholilo pokusem udělat ze mne donašeče a informátora. Mělo to ovšem i svou světlou stránku. Sblížil jsem se ve škole s řadou lidí, kterých jsem si mohl velice vážit a se kterými mne dodnes váže pouto nejcennější, pouto přátelství. A nemám na mysli jen své kolegy učitele, ale i například mnohé studenty. Jsem přesvědčen, že pro školu, už zase gymnázium, byl osudovým okamžik, kdy se jejím ředitelem stal pan Miroslav Olič, muž, kterého si vážím nejvíce. Ředitel nestraník, to byla v Československu kuriozita. Teprve on vytvořil záviděníhodné prostředí, kterým se škola lišila a dosud liší od mnohých jiných. Přátelské ovzduší mezi pedagogy, neexistence přehrady mezi učiteli a studenty, tolerance a pochopení, demokratičnost, smysl pro humor, vysoká vědomostní úroveň i relativní politický klid a bezpečí uprostřed mnohdy velmi neklidných dob, to vše v harmonickém celku, který se postupně stal duchem školy a tradicí. Bůh ví, jak to dokázal, myslím si, že především osobním příkladem, poctivostí a upřímností a pak hlavně tím, že výrazná a silná osobnost se vždy prosadí a ovlivní své okolí. Je nutné přiznat, že škola měla to štěstí, že byl kolem pana ředitele Oliče dostatek lidí, kteří dokázali jeho myšlenky a snahu chápat a akceptovat. I ředitelé, kteří po něm následovali ve funkci, dokázali jeho ideje udržet a rozvíjet a to je dobře, protože tradice vždycky sílí dobou svého trvání. Já sám, když jsem se stal po sametové revoluci ředitelem, jsem udržení těchto tradic, na které velice dám, považoval za jednu z hlavních priorit ve svém působení a pokusil jsem se je trochu rozšířit. Situace byla svým způsobem snazší, demokratické poměry nastupovaly všude, na druhé straně jsme si ani my kantoři, ani studenti a rodiče nevěděli vždy úplně rady s nabytou svobodou. Od dob studentských hádek v semináři pedagogiky jsem snil o obnově osmiletých gymnázií a jsem hrdý na to, že dobříšské gymnázium bylo mezi prvními několika v republice, která v roce 1990 tento druh studia otevřela. Museli jsme vybojovat jejich existenci v celém státě a je zajímavé, že proti odporu zprava i zleva, někdy dokonce týchž zastánců jednotného školství, se kterými jsem se dohadoval už v 50. letech. Za velmi užitečné jsem považoval navázání kontaktů se zahraničními školami. Výměnné zájezdy měly sblížit naše studenty s Holanďany, Belgičany, Dány, Nory i dalšími a pomoci na obou stranách odstraňovat bariéry a předsudky, nahromaděné desetiletími nesmyslné propagandy. Neposledním cílem, který jsem si předsevzal, bylo přistavět školu. Při rozšíření výuky ve čtyřletém a osmiletém cyklu bylo zapotřebí nových tříd. Podařilo se využít "pootevřené ruky Páně" (bohužel ne zcela otevřené), i když to znamenalo každotýdenní "leštění klik" u příslušných úředníků na Ministerstvu školství. Nedovedu to příliš pochopit, ale tehdy byly peníze a my máme na střeše původních šaten pár nových tříd a kabinetů. Škola má být spojena se svým okolím a prostředím. Proto jsme projevili iniciativu zasloužit si čestný název Gymnázium Karla Čapka. Nalezli jsme porozumění u paní ředitelky Památníku Karla Čapka na Strži a tato spolupráce úspěšně trvá. S úsměvem si vzpomínám na první návštěvy na ministerstvu školství po roce 1989. S jakou úctou jsem vstupoval na místa, kde jsem očekával ty nejmoudřejší a nejzkušenější "otce" našeho školství. Vystřízlivění bylo poměrně rychlé, ale úcta zůstala hlavně k mnohým nejbezmocnějším úředníkům, u kterých jsem nalezl mnohdy koncepčnější a moudřejší myšlení, než u nejmocnějších. V představě, že mohu pomoci pár dobrým věcem a být trochu prospěšný, jsem podlehl začátkem roku 1998 nabídkám a na toto ministerstvo odešel. A ačkoliv jsem nevykonával právě malou funkci, jsem přesvědčen, že to byl jeden z omylů mého života. Snad jsem se dostal do špatného období tohoto úřadu, nevím. Nejsem uzpůsoben pro práci úředníka. Nejsem uzpůsoben pro hájení názorů nadřízených, o kterých nejsem přesvědčen. Nejsem uzpůsoben hájit názory, o kterých jako praktik vím, že jsou nesmyslné, ba škodlivé. Pochopil jsem, že moje místo je před lavicemi naplněnými žáky. Je to náročné, je to únavné, někdy stresující, ale má to jasný smysl. Jsem rád, že v penzi mám možnost vrátit se na "své" gymnázium, kde jsem strávil celý život, i když do "velké školské politiky" se stále pletu. Jsem rád, když slyším, že gymnázium v Dobříši má dobrý zvuk. Trochu neskromně si říkám - snad jsem k tomu i přispěl. A stejně neskromně si pro zbytek života vypůjčuji heslo z erbu Jana Lucemburského: "Ich dien - já sloužím." |
Třetí
prioritou pro mne bylo získání lektorů anglického jazyka z Británie. Zvolili
jsme naprosto netradiční způsob a měli jsme neobyčejné štěstí, protože všichni
lektoři byli velmi kvalitní, vstřícní a aktivní a pro rozvoj vyučování angličtiny
vykonali velký kus práce. 