50 let Gymnázia Karla Čapka Dobříš

		Z pera, tužky a štětce studentů I

Umění je více nepokoj než jistota: vždycky je v něm veliká složka touhy.
Karel Čapek

Obsah

• Pavel Pečený: Sen, Bože - nezabiješ?
• Radek Brož: Střípky z osudů
• Martina Zemánková: blbosti z radosti
• Avar Aflík, Josef Koukolíček, Jaroslav Sauer: Šumava
• kronika jedné třídy čtyřletého studia: Malá maturita
• Jaroslav Sauer: Maturity

J. U. 2001

Sen

Jsi jako blouznivý, dychtivý a letmý sen,
co pohladí a do dálky mizí ke hvězdám.
Ty nutíš mne ke spánku celičký den,
v noci pak zůstávám k zemi přikován.

Víš ty co - jsi noční můra - jsi děs.
Do tmy mne probouzíš a nedáš spát!
Dusíš mě sžíravou touhou letu do nebes.
Všechno mi bereš, celý však nechceš se zdát.

Pavel Pečený, oktáva

Střípky z osudů

Obíhal jsem jedno starožitnictví za druhým a kupoval ty nejhezčí a nejstarší. Zvláštní zálibu jsem nalezl ve známkách, na kterých byl vyobrazen císař František Josef. Skupoval jsem "císař-pány" a měl pocit, že se čím dál víc přibližuji době starého mocnářství.

Velmi zajímavé (dokonce bych to nazval malým dobrodružstvím) je čtení vzkazů a pozdravů na zadních stranách. Už jen to písmo! Upravené, plné ozdůbek, seřazené do slov, z nichž čiší vzájemná úcta mezi dopisovateli a příjemci. Oslovení v adresách, které dnes už těžko najdete. A především příběhy lidí, do nichž vám dovolí nahlédnout. Po mnoha letech jsem ve své "sbírce" objevil několik pohlednic, které měly stejnou adresu: Slečna Máňa Dlouhá, personál továrny K. Jíny, Karlov, Lomnice nad Popelkou

(mimochodem, ta továrna vyráběla suchary a funguje dodnes).

Korespondence začíná někdy v roce 1925, kdy se Máni ptá jakýsi Franta: "Jak se Vám slečno daří?" V roce 1931 ji již oslovuje drahoušku, o rok později miláčku (s dvěma vykřičníky!!) a píše jí, že brzy přijede, aby "mohl vyvrátit nedůvěru, která, jak poznal, zasahuje celé Mánino okolí". A to se mu asi povedlo, protože v roce 1938 píšou již společně, jako manželé, dopis svým dětem z výletu. Navštívili Šumavu. Tento pohled je psán 1.8.1938, tedy necelé dva měsíce před tím, než bylo celé toto území postoupeno Mnichovskou dohodou Německé říši. Dopisy z pozdějších let už nemá. Asi už si nemuseli psát. Žili spolu celý život (možná). A jestli neumřeli , žijí spolu dodnes (a je jim už přes stovku).

Tak už chápete, proč mám ty pohlednice tak rád? Jsou v nich skryté osudy lidí, kteří se možná neproslavili. Přesto měli zajímavé životní příběhy a pohlednice jsou takové střípky těchto příběhů. Zbytek si musíme poskládat sami. Franta a Máňa měli pět dětí. Za války utekli do Anglie a Franta se stal letcem. Do Čech se už nevrátili. Potom začali jezdit po moři kolem celého světa. V důchodu se přestěhovali na Floridu a žili tam až do smrti. Máňa se dožila 87 a Franta 84 let. To jim to ale dlouho vydrželo! Připouštím, že to mohlo být i jinak. Jisté je jen to, že jejich vztah začal prostou větou na "čumkartě": "Slečno, jak se Vám daří? Smím-li se tázati."

Radek Brož, sexta
autor je vítězem soutěže "Novinářem s MF Dnes"

Práce z výtvarného projektu s Geldrop College

Františka Fialová, praktická část maturitní zkoušky tempera,2003

Bože - nezabiješ?

Stvořena země - a bylo světlo.
"Z lůna matky byl jsem vznikl
k užitku mému všechno kvetlo."
Jediné místo, kam zrak nepronikl.

 

"Budeš mne srdcem uctívat!"
řekl, a mělo provždy býti tak.
"Nikdy nesmíš nic mi zazlívat,
byť choval bych se všelijak."

"Všechno co tvá duše nízká
může ode mne si přát,
to také snadno získá.
V ráji to lehko vyhledat."

"Jen jedna mana nebude tvá -
drahé plody duše mojí,
té, která veškerenství zná.
Tu musíš nechat na pokoji!"

Bůh - Otec - oslepil mé oči
a poslal hledat barvy ráje.
Pak zavřel mého sluchu brány,
slavíků trylky vzpomínaje.

 

Až jednou had se připlazil,
že v ráji všechno moje bytí
bez rozumu Pán si vyplodil,
kterýmž jen on sám se sytí.

Tak vztáhla žena, Eva, ruku
a svobodna poznala hřích -
dychtivě, sáhla po jablku.
Pánův hněv navždy za to ji stih.

Pavel Pečený, oktáva

blbosti z radosti

koukám si koukám na kytky
hlavou mi procházej lidi
já nemám žádný námitky
i když vím, že do mě vidí

mám od slunce čistou duši
a z žití mi narostly křídla
mně do hlavy každý však buší:
že k čistotě potřeba mýdla

teď od duše lítaj mi bublinky mejdlový
a já stojim na zemi - přibitá
hořký je, co bylo před chvílí medový
štěstí si málokdo vychytá

na trnu nabodlo pravou komoru
však pro lásku nezpívám
před žitím zavírám duši závoru
a radosti? radosti nemívám

Martina Zemánková, oktáva

Šumava I,II,III,IV
Avar Aflík, Josef Koukolíček, Jaroslav Sauer

Protože naše třída - tehdy jsme byli v kvartě - dosahovala v učivu nevídaných úspěchů, dostalo se nám odměny v podobě školního výletu. Po několika hodinách matematiky (učitel Milan B. je naším třídním) vyplněných vzrušenými debatami na téma "kam, kdy, jak a za kolik" bylo rozhodnuto. Naším cílem bude Šumava.

Na konci školního roku jsme tedy sbalili vše potřebné včetně fotbalového míče (jeho velká chvíle přijde později). Sraz byl na vlakovém nádraží v Příbrami. Dorazili všichni, od kterých se to očekávalo. Po vcelku zábavné cestě jsme se octli v Sušici. Opustili jsme vlakové nádraží a přešli k nádraží autobusovému. To sestávalo z několika zastávek zakrytých střechou ve tvaru "V". po zjištění, že náš autobus jede za hodně dlouho, byl dán dočasný rozchod. Chlapci tuto pauzu vtipně vyplnili tím, že si vyndali míč a před prostorem nádraží začali předvádět svůj um. Původní opatrné přihrávky byly brzo nahrazeny dělovými ránami a pohlednými loby. Po jednom zvláště vydařeném se však stalo něco neočekávaného. Míč nabral podivnou rotaci a měkce přistál na střeše nádraží. Několikrát poskočil a pak se rozhodl setrvat přesně uprostřed. Zavládlo zděšení - už Jára Cimrman věděl, že míč je na delších výletech nepostradatelný. Na střechu neexistoval žádný přístup. Po chvilce zmatků jsme vylosovali jednoho dobrovolníka, který si došel vypůjčit na vlakové nádraží žebřík. V tuhém boji se železniční byrokracií zvítězil - a pak už to byla hračka. Míč byl vysvobozen a chlapci mohli hrát dál. I přes všechna očekávání náš autobus zakrátko přijel a ...

(v povídce dále následují podrobnosti z pobytu, kterými čtenáře nebudeme zatěžovat)

Ani v kvintě jsme nebyli ošizeni o školní výlet. Po skvělých zkušenostech z loňska jsme se opět rozhodli pro Šumavu. Za naše budoucí sídlo byla určena vesnička s poetickým názvem Dolejší Krušec, kde bylo středisko vhodné k ubytování se.

A tak jsme po roce opět stáli na sušickém nádraží (stále ještě zakrytém střechou ve tvaru "V") a vyhlíželi autobus. Abychom si ukrátili čekání, vyndali jsme fotbalový míč. Za neustálého vtipkování na téma události, která se nám zde přihodila loni, jsme si opatrně kopali. Vítr téměř nefoukal, a tak jsme se brzo přestali bát, že by nám míč opět zanesl na střechu. Pak náhle zasáhl osud. Po trochu vyšší střele se míč ve vzduchu vzepjal a neomylně zamířil na svou oblíbenou střechu. Ač to zní neuvěřitelně, je to fakt. Autor této střely bez řečí zamířil ke vlakovému nádraží pro žebřík. Když tam prohlásil, že je z dobříšského gymnázia a že potřebuje žebřík proto, aby vylezl na střechu pro míč, nikdo se ničemu nedivil. Pamatovali si nás ještě z loňska.

Všechno dobře dopadlo, autobus přijel, pak jsme šli chvíli pěšky a za okamžik už byli v Krušci.

(v povídce dále následují podrobnosti z pobytu, kterými čtenáře nebudeme zatěžovat)

Šumavská víska Dolejší Krušec nám tak učarovala, že se stala cílem našeho školního výletu i v sextě. Už potřetí nás vítalo sušické vlakové nádraží. Když jeden z tamních zaměstnanců zaslechl slova "dobříšské gymnázium", beze slova zamířil do blízké kůlny, vytáhl žebřík, opřel ho o stěnu a významně se na nás díval. Ignorovali jsme ho a zamířili k autobusovému nádraží. Střecha ve tvaru "V" zde stále ještě stála. Plni respektu před její tajemnou mocí, začali si chlapci krátit dlouhou chvíli kopanou. Přesunuli se však až mimo nebezpečný prostor v blízkosti střechy, aby bylo riziko opětovného uvíznutí míče co nejmenší. Stalo se něco neuvěřitelného - míč nám na střechu opravdu nespadl! Plni nadšení jsme se vmáčkli do přijedšího autobusu.

Možná přijedeme ještě v septimě nebo třeba někdy jindy, ale nic není jisté. Každopádně se Dolejší Krušec zapsal do historie naší třídy nesmazatelným písmem.

(v povídce dále následují podrobnosti z pobytu, kterými čtenáře nebudeme zatěžovat)

U vlakového nádraží v Příbrami se shromažďují mladí lidé v extravagantních oblecích a s batohy na zádech.

Ne, není to zájezd belgických homosexuálů, není to protestní akce dětí země či snad křížová výprava. Je to septima, ve které se snoubí to nejlepší z výše jmenovaných.

Až překvapivě snadno se všichni dostali do správného vlaku, který, jako již tradičně vyjel směrem na Sušici. Cesta probíhala uspokojivě a zvesela. Zakrátko nás přivítalo město zápalek a střechy ve tvaru "V" nad autobusovým nádražím. U této střechy už stál připravený nově natřený žebřík opatřený bezpečnostním zábradlím a střežený městskou policií. Bohužel, náš kultovní fotbalový míč cestoval jinou trasou (autem), a tak nám na střechu nemělo co spadnout. Abychom však domorodce nezklamali, hodili jsme na střechu alespoň jednoho z nás. Domorodci jásali a tančili okolo střechy, ovšem tento zvláštní míč za chvíli sám slezl a pokračoval s námi autobusem vstříc nevšedním zážitkům.

(v povídce dále následují podrobnosti z pobytu, kterými čtenáře nebudeme zatěžovat)

Série článků Šumava vznikla pod "laskavým" vedením školního génia Avara Aflíka.

Pocity, projekt 2000		Jitka Hrubá 2003 Zámek Dobříš, olej

Malá maturita
(podle kroniky jedné třídy čtyřletého studia)

Přibližně týden před zveličovanou "akcí" to vypuklo. Velice frekventovanou otázkou se stalo: "Už jsi se učil(a)?" A jednoznačnou odpovědí ve většině případů bylo: "Ne, na co?"

Hromadná příprava se skládala z toho, že jsme se sesedávali do různých skupin a vzájemně se přesvědčovali, že stejně všichni nic neumíme. Největší panika propukla v pátek před víkendem, v kterém jsme se měli doučit věci, které neumíme již dva roky. Celou sobotu a neděli jsme si pak opakovaně telefonovali a dodávali si odvahu slovy:
a) už je pozdě
b) na to kašli, hlavně zdraví

V pondělí malomaturitní třídy připomínaly spíše vstup do hračkářství. Každý si přinesl svoji oblíbenou hračku (někteří 2 a více) jako talisman. Při češtině zřejmě fungovala, ale testy z matematiky pro nás byly (až na výjimky) utrpením. Úterní studijní volno všichni využívali na poslední záchranné kroky. Ve středu měl být našemu utrpení konec, ale až po testech z cizího jazyka, kde jsme některým otázkám vůbec nerozuměli a vylosované biologii. Potom napětí opadlo a vše brzy utichlo.

Umlknutí této záležitosti však přetrvalo jen do doby, kdy jsme se pomalu začínali dozvídat výsledky a záhy potom i známky. Ale přežili jsme!!!

MATURITY
Jaroslav Sauer

Na zdolání maturity je několik běžných způsobů a já bych se pokusil zde nastínit ty nejastější z nich:

Způsob první: Alespoň měsíc před maturitou se už někteří jedinci začínají poctivě učit. Někteří odvážnější to doplňují tím, že přestanou chodit do školy. Konečný výsledek může být dvojí
- takto nadupaný žák může při matuře excelovat a svými znalost zahanbovat zkoušejícího učitele;
také však může být po několika týdnech usilovného studia nalezen svými rodiči, kterak pobíhá nahý po zahradě, hystericky se směje a od úst mu odlétává pěna. U maturity pak tento typ příliš neoslní.

Způsob druhý: je více využívanější. Žák se začne učit přibližně o svaťáku nebo jen pár dní před ním. Jenže, i když tomu většina lidí odmítá věřit, za pár dní se nelze naučit všechno. Student zakrátko poznává, že časový rozvrh, který si pevně stanovil, v žádném případě nedodrží. Nastupuje období, kdy se duševní klid střídá s depresemi. S blížícím se datem maturity se střídají už jen lehčí a těžší deprese a student poznává, že mu nezbývá nic jiného, než se vložit do rukou Osudu, Boha, Štěstí nebo třeba Satana - to podle osobního vkusu. Já se přiznám, že jsem věřil Štěstí - a dobře jsem udělal.

Způsob třetí: žák nevidí v maturitě žádný přínos pro svou budoucnost.Vysmívá se těm, kteří se víceméně poctivě učí a sám si učivo zběžně prolistuje večer před maturitou. Ráno však poznává nesmyslnost svého počínání - příliš pozdě, většinou dostane druhou šanci v září.

A jak to vlastně vypadá v den maturity? Ve škole se sejde skupinka zoufalých lidí. S vytřeštěnýma očima nevěřícně sledují, jak čas na jejich náramkových hodinkách ryche ubíhá a zoufale čekají na své první losování. Někteří se snaží ještě něco naučit podle hesla: "Co se deset minut před maturitou naučíš, o maturitě jako když najdeš." Ostatní jen zírají do sešitu nebo do prázdna - ti se řídí heslem: "Co se deset minut před maturiou naučíš, o maturitě jako když utne." Svačiny připravené starostlivými maminkami dnes nemají šanci - do žaludku stáhlého stresem se prostě nevejdou. Pokud má nějaký výtečník s sebou lahvinku povzbuzovače a dá ji kolovat, jsou mu odměnou vděčné, později už trochu skelné pohledy obdarovaných. Přichází první losování a s ním i první radosti či zklamání. Někteří jedinci mají obzvláštní talent vylosovat si jednu z mála nebo třeba i jedinou otázku, kterou se neučili. Například nejobávanější otázku z češtiny (moderní čeští básníci) není se možné jakkoliv naučit - pokud nejste natolik zoufalí, abyste četli některé z nich. Jeden můj přítel, který se naučil skutečně všechny otázky mimo této, si ji vylosoval. Později mi líčil: "Tak jsem tam jen tak seděl na potítku, zíral na ten prázdnej papír a zkoušel si vzpomenout aspoň na křestní jména ..." Nakonec přece jen prošel.

Na závěr svého moudrého a poučného vyprávění vám řeknu to, co jsem do své maturity nikomu nevěřil - nebojte se maturit, nejsou tak těžké, když člověk něco umí a má přiměřenou dávku štěstí. A ještě jedna rada – během doby, kdy se učíte, se v žádném případě nenechte zlákat na Růžek. Strašně špatně se odtamtud odchází.