50 let Gymnázia Karla Čapka Dobříš

		Z pera, tužky a štětce studentů I Z pera, tužky a štětce studentů II

Šumava I,II,III,IV

Protože naše třída - tehdy jsme byli v kvartě - dosahovala v učivu nevídaných úspěchů, dostalo se nám odměny v podobě školního výletu. Po několika hodinách matematiky (učitel Milan B. je naším třídním) vyplněných vzrušenými debatami na téma "kam, kdy, jak a za kolik" bylo rozhodnuto. Naším cílem bude Šumava.

Na konci školního roku jsme tedy sbalili vše potřebné včetně fotbalového míče (jeho velká chvíle přijde později). Sraz byl na vlakovém nádraží v Příbrami. Dorazili všichni, od kterých se to očekávalo. Po vcelku zábavné cestě jsme se octli v Sušici. Opustili jsme vlakové nádraží a přešli k nádraží autobusovému. To sestávalo z několika zastávek zakrytých střechou ve tvaru "V". po zjištění, že náš autobus jede za hodně dlouho, byl dán dočasný rozchod. Chlapci tuto pauzu vtipně vyplnili tím, že si vyndali míč a před prostorem nádraží začali předvádět svůj um. Původní opatrné přihrávky byly brzo nahrazeny dělovými ránami a pohlednými loby. Po jednom zvláště vydařeném se však stalo něco neočekávaného. Míč nabral podivnou rotaci a měkce přistál na střeše nádraží. Několikrát poskočil a pak se rozhodl setrvat přesně uprostřed. Zavládlo zděšení - už Jára Cimrman věděl, že míč je na delších výletech nepostradatelný. Na střechu neexistoval žádný přístup. Po chvilce zmatků jsme vylosovali jednoho dobrovolníka, který si došel vypůjčit na vlakové nádraží žebřík. V tuhém boji se železniční byrokracií zvítězil - a pak už to byla hračka. Míč byl vysvobozen a chlapci mohli hrát dál. I přes všechna očekávání náš autobus zakrátko přijel a ...

(v povídce dále následují podrobnosti z pobytu, kterými čtenáře nebudeme zatěžovat)

Ani v kvintě jsme nebyli ošizeni o školní výlet. Po skvělých zkušenostech z loňska jsme se opět rozhodli pro Šumavu. Za naše budoucí sídlo byla určena vesnička s poetickým názvem Dolejší Krušec, kde bylo středisko vhodné k ubytování se.

A tak jsme po roce opět stáli na sušickém nádraží (stále ještě zakrytém střechou ve tvaru "V") a vyhlíželi autobus. Abychom si ukrátili čekání, vyndali jsme fotbalový míč. Za neustálého vtipkování na téma události, která se nám zde přihodila loni, jsme si opatrně kopali. Vítr téměř nefoukal, a tak jsme se brzo přestali bát, že by nám míč opět zanesl na střechu. Pak náhle zasáhl osud. Po trochu vyšší střele se míč ve vzduchu vzepjal a neomylně zamířil na svou oblíbenou střechu. Ač to zní neuvěřitelně, je to fakt. Autor této střely bez řečí zamířil ke vlakovému nádraží pro žebřík. Když tam prohlásil, že je z dobříšského gymnázia a že potřebuje žebřík proto, aby vylezl na střechu pro míč, nikdo se ničemu nedivil. Pamatovali si nás ještě z loňska.

Všechno dobře dopadlo, autobus přijel, pak jsme šli chvíli pěšky a za okamžik už byli v Krušci.

(v povídce dále následují podrobnosti z pobytu, kterými čtenáře nebudeme zatěžovat)

Šumavská víska Dolejší Krušec nám tak učarovala, že se stala cílem našeho školního výletu i v sextě. Už potřetí nás vítalo sušické vlakové nádraží. Když jeden z tamních zaměstnanců zaslechl slova "dobříšské gymnázium", beze slova zamířil do blízké kůlny, vytáhl žebřík, opřel ho o stěnu a významně se na nás díval. Ignorovali jsme ho a zamířili k autobusovému nádraží. Střecha ve tvaru "V" zde stále ještě stála. Plni respektu před její tajemnou mocí, začali si chlapci krátit dlouhou chvíli kopanou. Přesunuli se však až mimo nebezpečný prostor v blízkosti střechy, aby bylo riziko opětovného uvíznutí míče co nejmenší. Stalo se něco neuvěřitelného - míč nám na střechu opravdu nespadl! Plni nadšení jsme se vmáčkli do přijedšího autobusu.

Možná přijedeme ještě v septimě nebo třeba někdy jindy, ale nic není jisté. Každopádně se Dolejší Krušec zapsal do historie naší třídy nesmazatelným písmem.

(v povídce dále následují podrobnosti z pobytu, kterými čtenáře nebudeme zatěžovat)

U vlakového nádraží v Příbrami se shromažďují mladí lidé v extravagantních oblecích a s batohy na zádech.

Ne, není to zájezd belgických homosexuálů, není to protestní akce dětí země či snad křížová výprava. Je to septima, ve které se snoubí to nejlepší z výše jmenovaných.

Avar Aflík v převlečení za domorodého rybáře sleduje vojenské námořní manévry NATO

Až překvapivě snadno se všichni dostali do správného vlaku, který, jako již tradičně vyjel směrem na Sušici. Cesta probíhala uspokojivě a zvesela. Zakrátko nás přivítalo město zápalek a střechy ve tvaru "V" nad autobusovým nádražím. U této střechy už stál připravený nově natřený žebřík opatřený bezpečnostním zábradlím a střežený městskou policií. Bohužel, náš kultovní fotbalový míč cestoval jinou trasou (autem), a tak nám na střechu nemělo co spadnout. Abychom však domorodce nezklamali, hodili jsme na střechu alespoň jednoho z nás. Domorodci jásali a tančili okolo střechy, ovšem tento zvláštní míč za chvíli sám slezl a pokračoval s námi autobusem vstříc nevšedním zážitkům.

(v povídce dále následují podrobnosti z pobytu, kterými čtenáře nebudeme zatěžovat)

Série článků Šumava vznikla pod "laskavým" vedením našeho školního génia Avara Aflíka.

Malá maturita
(podle kroniky jedné třídy čtyřletého studia)

Přibližně týden před zveličovanou "akcí" to vypuklo. Velice frekventovanou otázkou se stalo: "Už jsi se učil(a)?" A jednoznačnou odpovědí ve většině případů bylo: "Ne, na co?"

Hromadná příprava se skládala z toho, že jsme se sesedávali do různých skupin a vzájemně se přesvědčovali, že stejně všichni nic neumíme. Největší panika propukla v pátek před víkendem, v kterém jsme se měli doučit věci, které neumíme již dva roky. Celou sobotu a neděli jsme si pak opakovaně telefonovali a dodávali si odvahu slovy:
a) už je pozdě
b) na to kašli, hlavně zdraví

V pondělí malomaturitní třídy připomínaly spíše vstup do hračkářství. Každý si přinesl svoji oblíbenou hračku (někteří 2 a více) jako talisman. Při češtině zřejmě fungovala, ale testy z matematiky pro nás byly (až na výjimky) utrpením. Úterní studijní volno všichni využívali na poslední záchranné kroky. Ve středu měl být našemu utrpení konec, ale až po testech z cizího jazyka, kde jsme některým otázkám vůbec nerozuměli a vylosované biologii. Potom napětí opadlo a vše brzy utichlo.

Umlknutí této záležitosti však přetrvalo jen do doby, kdy jsme se pomalu začínali dozvídat výsledky a záhy potom i známky. Ale přežili jsme!!!

Z pera, tužky a štětce studentů I